Fyzioterapie

Historie:
 
Pojem rehabilitace se začal používat za první světové války v USA. V té době se vracelo z válečné fronty mnoho vojáků, kteří utrpěli zranění s těžkými následky. Snahou bylo pomoci jim navrátit se do aktivního života. I dnes se jedná v rehabilitaci především o to. Vždy je nutné brát ohledy na jedince a na jeho životní nároky, věk a práci. Jiná rehabilitace probíhá u sportovců a jiná u gerontů, či dětí. Společné je však to stejné, tedy návrat do jejich aktivního života.
 
V ČR i v Evropě se rehabilitace začala prosazovat až po druhé světové válce. Významným podnětem byl výskyt polyomyelitidy. Na léčbě této nemoci se významně podílela tzv. sestra Kenny. Dle ní dodnes využíváme její metodiku, jako formu rehabilitace. První kroky v neurorehabilitaci položil pod vedením profesora Ivana Lesného také Václav Vojta, zakladatel vývojové kineziologie. Z jehož principů a vědomostí čerpáme dodnes. Díky němu vznikla tzv. Vojtova metoda.  V rehabilitaci se stále využívají mnohé již delší dobu známé koncepty jako je PNF = Kabatova technika, Míčková facilitace dle Zdeny Jebavé, senzomotorická stimulace, cvičení ve vývojových řadách, metoda Brunkow, metoda Čápové a další.
 
Fyzioterapie pochází z řeckého slova Physiotherapie – tedy ze slova fysis = síla přírodní a slova therapia = léčení jako poskytnutí služby, ošetřování je terapeutickým postupem využívající různých forem energií (včetně pohybové) k léčebnému ovlivnění patologických stavů. Zabývá se zejména pohybovým systémem, jeho analýzou pomocí specifických diagnostických postupů, možnostmi jak ovlivnit jeho poruchy a poruchy dalších orgánových systémů. Mezi základní postupy patří postupy kinezioterapeutické. Jako metodicko-terapeutický obor se uplatňuje ve všech oborech medicíny podobně jako farmakoterapie, chirurgická terapie, dietoterapie a psychoterapie. Je jedním z oborů tzv. léčebné rehabilitace. V žádném případě se nejedná pouze o masáže, či alternativní medicínu, jak se mnozí lidé domnívají. Fyzioterapeuté se podílejí na léčebné rehabilitaci stejně, jako rehabilitační lékař, ergoterapeut, logoped, psycholog, či jako sestry a ošetřovatelé. Tvoří dohromady tzv. multidisciplinární tým.
 

Léčebná rehabilitace je nedílnou součástí zdravotní péče a zahrnuje soubor rehabilitačních, diagnostických, terapeutických a organizačních opatření směřujících k maximální funkční zdatnosti jedince a vytvoření podmínek k jeho dosažení.

Pro koho je rehabilitace určena???

Cílovou skupinu ucelené rehabilitace tvoří osoby se zdravotním postižením bez omezení věku, u kterých došlo nebo může dojít v důsledku vrozené vady, onemocnění nebo úrazu k omezení aktivity a začleňování do společnosti. Jedná se o osoby, které jejich zdravotní postižení omezuje, nebo jim dokonce znemožňuje dosáhnout optimální úrovně soběstačnosti, vzdělání a které toto zdravotní postižení omezuje v možnosti pracovního uplatnění. Rehabilitace má samozřejmě i preventivní funkci. Hraje významnou roli v prevenci řady onemocnění (primární prevence). Úkolem a cílem rehabilitace je aktivace občanů, kteří jsou krátkodobě, dlouhodobě či trvale tělesně, smyslově nebo psychicky postiženi a nemohou sami toto zdravotní postižení nebo jeho následky překonat, případně jim takové postižení hrozí a potřebují pomoc odborného prostředí. Prevence v rehabilitačním procesu obsahuje tři fáze: primární fáze – zabraňuje vzniku nemoci, sekundární fáze – choroba vznikne, snažíme se zabránit sekundárním (vedlejším) následkům původního (primárního) onemocnění, terciální fáze – choroba vznikla, zanechala víceméně trvalé následky, které nelze zmírnit pomocí ekonomických, sociálních a technických opatření.
 


 
Cit.: KOLÁŘ, Pavel. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vyd. Praha: Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1